gonzálův monolog
Gonzálův monolog [16.]
Je půlnoc...
Tmavá půlnoc, jen světla z ulice Gonzála rušila ze spaní. A taky projíždějící auta. A taky skřeky opilců. A taky... hm... přemýšlel kam zařadit zvuk, který doplňoval těch mnoho dalších, no nakonec mu to prozradila jeho "spoluležící" Esmeralda [která prodělala operaci očí a nyní stále visela pohledem na své zelené přikrývce a nemohla se jí nabažit], že vedle nemocnice je nevěstinec.
Aha, pomyslel si Gonzáles, tam často kdysi pracovala moje matka...
Ale Gonzáles to nechal být [jelikož se s tím už smířil] a dál přemýšlel.
Proč jsem se chtěl zabít? Já jsem se vlastně ani nechtěl zabít, já jsem jenom chtěl být správně EMO. Ale proč být vlastně EMO? K čemu je takové EMO dobré, vždyť emoce bych mohl vyjadřovat i bez toho abych byl EMO.. to mi sice nedává smysl, tak radši budu EMO i nadále, abych mohl lépe vyjadřpvat svoje emoce...
Beztak to není fér, všechno a nic není fér... jsem ukřivděný, protože mne moje matka nemá ráda!
A Alexandra Lucía? Má mě ráda? Pokud mě ráda má, miluje mě? A pokud mě miluje, bude mě milovat pořád? A pokud mě bude milovat pořád, vezme si mě? A pokud si mě vezme, bude se mnou chtít mít děti? A pokud se mnou bude chtít mít děti, bude je se mnou mít? A pokud se mnou bude mít děti, kolik jich budeme mít? A pokud kolik jich budeme mít.. zatraceně, to nejde pravopisně dohromady! Jsem nemožnej...!
Nemožnej... Ano, jsem NEMOŽNEJ! A právě proto jsem asi EMO... Tu cestu jsem si zvolil sám, samozřejmě abych byl cool a já cool jsem vždycky.. ach, potřebuju tuhle myšlenku zapsat do svéo úžasného deníčku s Barbie... Jenže ten je teď doma v mém pokoji a padá na něj ten ohavný prach před kterým ho chráním v tom úžasném růžovém pláténku.. které se te´d nejspíš válí někde v prádelně mezi hnusnýma smradlavýma ponožkama, co si u nás nechává prát Pedro do jisté doby.. a mezi těmy kalhotkami tanga co si u nás nechává prát Rosaura od té doby co se tam objevila... i když některé z nich patří i mojí máti...
Gonzála vyrušilo hlasité zachrápání od právě usnuvší Esmeraldy, která stále žmoulala svoji zelenou přikrývku. Jak by on teď rád žmoulal svůj Barbie deníček, ale nebylo mu přáno.
"Jsem smutný, proto jsem EMO... chci se zabít.. chce mě někdo zabít? Já nevím jestli mě chce někdo zabít, ach.. já jsem takovej idiot... EMOidiot... nééé bůůů bééé!!!"
"Zavři klapačku usmrkanče tady se někdo dnaží spát!" ozvalo se zabouchání na stěnu z vedlejšího pokoje, načež si Gonzáles s hrůzou uvědomil, že poslední [a nejdůležitější!! (pro něj)] část svého niterního monologu pronesl NAHLAS!
Jak z toho byl v šoku, rychle usnul. A zdál se mu sen...